Dřeviny

Borovice, Pinus L. - rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Vždy zelené stromy, zřídka keře, s jehlicemi po 2, 3 nebo 5 na brachyblastech. Šišky nerozpadavé, vyvíjející se 2-3 roky, semena většinou křídlatá, klíšťkovitě uchycená. Přes 100 druhů je rozšířeno na severní polokouli; v ČR jsou domácí 3 druhy, všechny dvoujehličné. 

Nejvýznamnější z nich je borovice lesní, Pinus sylvestris L., dorůstající výšky 20-40 m. Borka ve spodní části je hluboce brázditá, v horní části papírovitá, žlutooranžová. Jehlice šedozelené, 4-7 cm dlouhé. Šišky 3-6 cm dlouhé, šedavé, zrající třetím rokem, semena bělavá až černavá, semenné roky po 3-4 letech. Neobyčejně přizpůsobivá dřevina, tolerantní k suchu i nízkým teplotám. Přirozeně se nejčastěji vyskytuje na křemitých píscích a na skalách.

Borovice černá, Pinus nigra ARNOLD, strom až 40 m vysoký .Borka je i v koruně tmavá, jehlice jsou tmavozelené, 8-16 cm dlouhé, šišky 3-8 cm dlouhé, okrově hnědé, lesklé. Je to proměnlivý druh s několika poddruhy , domácí v jižní Evropě.

Bříza bělokorá (bříza bradavičnatá) Betula pendula ROTH. Strom i přes 25 m vysoký. Borka bílá, ve stáří černá, hrubě rozpukaná, letorosty lysé, lesklé, s pryskyřičnými žlázkami. Listy trojúhelníkovitě vejčité až kosníkovité, lem nažek 2x širší než semenné pouzdro. Světlomilná dřevina převážně chudších a sušších půd, rostoucí od nížin do hor .Pionýrská dřevina, dožívající se 80-150 let. Značně proměnlivý druh, četné kultivary se pěstují pro okrasu.

 Buk lesní, Fagus sylvatica L.. Strom i přes 40 m vysoký, s hladkou šedou borkou. Pupeny dvouřadě střídavé, vřetenovité, listy eliptické až vejčitě eliptické. Číška asi 2,5 cm dlouhá se 2 bukvicemi Dřevina oceánického a suboceánického klimatu, citlivá k suchu a pozdním mrazům; snáší značný zástin. Optimum má na čerstvě vlhkých, minerálně bohatých a humózních půdách, od pahorkatin do hor. Je to vůdčí dřevina bukového stupně, kde je zároveň i její produkční optimum; často tu tvoří téměř nesmíšené stinné porosty. Dožívá se 200-400 let.

Douglaska, Pseudotsuga CARR.- rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Vždyzelené stromy. Jehlice řapíkaté, na rubu se 2 bělavými pruhy .Šišky nerozpadavé, s dlouze vyčnívajícími podpůrnými šupinami. V Severní Americe a východní Asii roste asi 7 druhů.

V lesích je nejčastěji vysazována douglaska tisolistá, P. menziesii (MIRB.) FRANCO. Rychlerostoucí mohutný strom 50-80 někdy i 100 m vysoký. Jehlice 15-30 mm dlouhé, balzámově vonné. Šišky dlouhé 6-1 0 cm, semena okrově hnědá.

Dub, Quercus L. -rod čeledi bukovitých, Fagaceae. V ČR je domácích 7 druhů, 5 z nich je omezeno převážně na jižní Moravu. 

Nejčastější je dub letní (křemelák), Q. robur L. Strom 20-40 m vysoký .Listy kratičce řapíkaté, čepel zcela lysá, na bázi ouškatá. Plodenství dlouze stopkatá. Těžiště výskytu v nížinných lužních lesích, na minerálně bohatých, těžších, čerstvě vlhkých, zaplavovaných půdách. Roste až do podhorských poloh, i na chudších a kyselých půdách. Často je vysazován. Dožívá se 400-500 Iet, semenné roky se opakují po 4-8 letech.

Dub zimní (drnák) Q. petraea (MATT.) LIEBL., má listy zře telně řapíkaté, s čepelí na rubu kratičce pýřitou, na bázi klínovitou až uťatou; plodenství jsou krátce stopkatá. Světlomilná a teplomilná dřevina, odolná k suchu i pozdním mrazům, častá i na minerálně chudých a kyselých půdách od pahorkatin do podhorských poloh. 

Z introdukovaných druhů se nejčastěji pěstuje dub červený, Q. rubra L., původní v Severní Americe. Má laloky Iistů osinkatě špičaté, na podzim se listy barví červeně; žaludy jsou na bázi ploché, číška je obvykle ploše miskovitá. Je vysazován jako meliorační dřevina.

Habr, Carpinus L. Opadavé stromy nebo keře. Listy jednoduché, střídavé. Plod oříšek s 3 1aločným nebo hrubě zubatým listenem. 

Celkem existuje 26 druhů, v ČR je domácí pouze habr obecný , C. betulus L. Strom vysoký většinou do 20 m, s hladkou šedou borkou. Listy podlouhle vejčité, 5-10 cm dlouhé, dvakrát pilovité. Oříšek zploštěle vejcovitý, žebernatý, listen 3 1aločný. Dožívá se 120-150 let, plodí zpravidla každoročně. Vyskytuje se od nížin do pahorkatin, především v mezofilních doubravách a suťových lesích, na humózních, často skeletových půdách. Je to polostinná až stinná dřevina, středně odolná k suchu. Vyznačuje se silnou pařezovou výmladností; vytlačuje proto v pařezinách buk.

Jasan, Fraxinus L. - rod čeledi olivovníkovitých, Oleaceae. Opadavé stromy, zřídka keře. Listy vstřícné, někdy přeslenité, lichospeřené. Květy mnohomanželné, většinou nahé, v koncových nebo úžlabních latách, plod křídlatá nažka.

Jasan ztepilý, F. excelsior L., je strom 40 m vysoký , s borkou zpočátku hladkou, později podélně brázditou. Pupeny vstřícné, černé, listy 4-6 jařmé, s lístky podlouhlými až podlouhle vejčitými, 3-10 cm dlouhými. Květy v postranních latách; rozkvétají před rašením listů. Nažky 2,0-5,5 cm dlouhé. Roste na živinami bohatých, humózních půdách. Je důležitou součástí lužních lesů, suťových a roklinových lesů a potočních aluvií, od nížin do hor.

Javor , Acer L. -rod čeledi javorovitých, Aceraceae. Většinou opadavé stromy, zřídka keře. Listy vstřícné, převážně dlanitě členěné. K věty zpravidla mnohomanželné, v koncových nebo postranních květenstvích; plody křídlaté dvounažky. Existuje asi 150 druhů, rozšířených převážně na severní polokouli.

V ČR jsou domácí 3 druhy. Javor horský (j. klen), A. pseudoplatanus L., je 20-40 m vysoký strom se šupinovitě odlupčivou borkou; laloky listů má otupené, hustě pilovité. Kvete po olistění; květy jsou v nicích latách. Nažky svírají ostrý úhel; semenná pouzdra jsou kulovitě vyklenutá. Vyskytuje se v suťových a roklinových lesích květnatých bučinách a kapradinových smrčinách; je rozšířen od pahorkatin do hor.

Javor mléč A. platanoides L., je strom vysoký 20-30 m; borku má podélně brázditou, laloky listů ostře špičaté, s oddálenými hrubými zuby .Kvete před rašením; květy jsou ve vzpřímených chocholících. Nažky svírají tupý úhel; semenná pouzdra jsou zploštělá. Je to polostinná dřevina odolná k mrazu; roste na suťových, živinami bohatých půdách. Vyskytuje se v suťových a roklinových lesích, mezofilních hájích a pobřežních porostech od nížin do podhůří. V sadovnictví je vysazována od obou druhů řada kultivarů.

Javor babyka, A. campestre L., je strom vysoký 10-20 m, někdy jen keř; má listy s tupými laloky. Na větvích se často vytvářejí korkové lišty. Nažky svírají přímý úhel; semenná pouzdra jsou plochá. Je to polostinná, teplomilná dřevina odolná k suchu. Vyskytuje se v teplomilných doubravách, lužních lesích a lesostepích, v křovinách a na lesních okrajích.

 Jedle, Abies MILL. - rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Statné, vždyzelené stromy s hladkou borkou. Jehlice střídavé, často dvouřadé, na rubu se 2 bělavými pruhy průduchů; větévky jsou po opadu jehlic hladké. Šišky vzpřímené, rozpadavé, často s vyniklými podpůrnými šupinami; po rozpadu zůstávají na větvích vřetena. Semena trojhranná, pryskyřičnatá, s velkým křídlem. Existuje 40-50 druhů jedle; jsou rozšířeny na severní polokouli, převážně v mírném pásmu. 

U nás je domácí jedle bělokorá, A. alba MILL., strom s válcovitým kmenem a bělošedou borkou i přes 50 m vysoký . Má 2-3 cm dlouhé jehlice na špičce vykrojené. Šišky jsou válcovité, 10-20 cm dlouhé, s vyniklými podpůrnými šupinami. Dožívá se 300-500 let. Roste převážně na bohatších, čerstvě vlhkých až podmáčených půdách. Vyskytuje se v habrových doubravách, bučinách, horských smrčinách a suťových lesích; je rozšířena od pahorkatin do hor . V posledních desetiletích značně ustoupila, pravděpodobně následkem silného poškozování mšicí kavkazskou; v posledních letech se její stav zlepšuje.

Jeřáb, Sorbus L. - rod čeledi jabloňovitých, Malaceae, růžovitých, Rosaceae). Opadavé stromy nebo keře. Listy střídavé, jednoduché nebo složené, květy většinou bílé, v koncových chocholičnatých latách; plody malvice. Rod jeřáb obsahuje asi 80 druhů, rozšířených na severní polokouli; v ČR je domácích 7 druhů. Nejhojnější je jeřáb ptačí (j. obecný), S. aucuparia L. Je to 5-15 m vysoký strom; někdy jen keř; listy má lichozpeřené, 4-9jařmé. Květy jsou v bohatých květenstvích, nepříjemně páchnou. Malvice měří v průměru 6-9 mm: jsou oranžově červené trpké. Dožívá se 80-120 let. Jeřáb ptačí je nenáročná pionýrská dřevina každoročně plodící. Vyskytuje se od nížin do subalpínského stupně; roste ve světlých lesích, na lesních okrajích a na pasekách, v klimaxových smrčinách a subalpínských křovinách. Často je vysazován ve stromořadích, hlavně ve vyšších polohách.

Jilm, Ulmus L. - rod čeledi jilmovitých, Ulmaceae. Opadavé, většinou statné stromy. Listy dvouřadě střídavé, jednoduché, asymetrické. K věty oboupohlavné, ve svazečcích, rozvíjejí se před rašením listů. Plody křídlaté, okrouhlé nažky .Rod zahrnuje asi 30 druhů, rozšířených v mírném pásmu severní polokoule. V ČR přirozeně rostou 3 druhy; 2 z nich jsou silně decimovány grafiózou.

Jilm habrolistý (jilm polní), U. minor MILL., syn.: U. caprinifolia RUPPERT ex SUCKOW, U. campestris L., je strom i přes 30 m vysoký, někdy však jen keř; větévky mají často korkové lišty. Na listech jsou přisedlé červené žlázky; semenné pouzdro nažek je posunuté k hornímu okraji plodu. Vyskytuje se v lužních lesích, doubravách, křovinách, a lesostepích (zde bývá často křovitý). Je to světlomilná a teplomilná dřevina, rostoucí na živinami bohatých půdách, rozšířená u nás převážně od nížin do pahorkatin.

Jilm horský (j. drsný), U. glabra HUDSON, syn.: U. scabra MILLU. montana STOKES., je 20-40 m vysoký strom. Má listy bez žlázek, na koncích letorostů často 3 laločné; semenné pouzdro je uprostřed nažky .Roste v suťových a roklinových lesích, na potočních a říčních aluviích a v bučinách, od pahorkatin do podhorských poloh.

Jilm vaz, U. laevis PALLAS, syn.: U. effusa WILLD., je 15-30 m vysoký strom. Má kmen s hojnými výmladky; pupeny jsou dvoubarevné, listy s nevětvenými bočními žilkami. Nažky měří jen 8-10 mm v průměru; jsou pýřité, na dlouhých stopkách. Je to teplomilná dřevina; roste na živinami bohatých půdách, snáší záplavy .Vyskytuje se v lužních lesích, křovinách, na aluviích řek a potoků.

Lípa, Tilia L. - rod čeledi lipovitých, Tiliaceae. Opadavé statné stromy , s borkou v mládí hladkou se silným lýkem, později podélně rozpukanou. Listy dvouřadě střídavé, srdčité. Květy ve vrcholících, vonné; květenství s velkým vytrvalým listenem; plody oříšky .Rod obsahuje 30-40 druhů; u nás jsou domácí 2 druhy.

Lípa malolistá, T. cordata MILL., má listy na rubu lysé, šedozelené, s chomáčky rezavých chlupů v paždí žilek; oplodí je v prstech smáčknutelné. Dožívá se 500- 700 let. Je to polostinná dřevina odolná k mrazu; daří se jí na humózních, živinami bohatých půdách. Přirozeně se vyskytuje v dubových habřinách a v lužních, suťových a roklinových lesích; od nížin do podhůří, v horách ojediněle.

Lípa velkolistá, T. platyphyllos Scop., má listy na rubu žlutozelené, pýřité; žilnatina třetího řádu je vyniklá, chomáčky chlupů jsou běložluté až okrové; oplodí je dřevnaté, většinou žebernaté, v prstech nesmáčknutelné. Má podobné ekologické nároky jako předešlý druh; je citlivá k pozdním mrazům. Přirozeně roste v suťových a roklinových lesích, klenových a lipových bučinách; od pahorkatin do podhůří, v horách zřídka.

Modřín, Larix Mill. - rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. M. jsou statné opadavé stromy, mající měkké střídavé jehlice, jež vyrůstají na brachyblastech ve svazečcích. Šišky jsou nerozpadavé, vejcovité až kulovité; semena jsou trojboká, s lesklým křídlem. Rod zahrnuje asi 10 druhů rozšířených na severní polokouli; u nás je domácí Modřín opadavý (m. evropský) L.decidua MILL., syn.: L. europaea DC. Je to strom dorůstající výšky 20-50 m; kmen dosahuje v prsní výši průměru i přes 1 m. Má 1-4 cm dlouhé, světle zelené jehlice; šišky jsou vejcovité až elipsoidní, 1 ,5- 4,5 cm dlouhé. Modřín opadavý je v ČR původní jen v Jesenickém podhůří a Nízkém Jeseníku; vysazován je běžně po celém území ČR. Modřín je světlomilná dřevina, odolná k mrazu, nenáročná na půdu; nejlépe roste na živinami bohatších, čerstvě vlhkých půdách.

Olše, Alnus L. - rod čeledi břízovitých, Betulaceae .Opadavé stromy nebo keře se stopkatými pupeny a střídavými, jednoduchými listy. Květy jsou jednopohlavné, uspořádané v jehnědách; plody jsou křídlaté nažky v dřevnatých šišticích. Na postranních kořenech olší vyrůstají korálkovité nádory, které vyvolává symbiotický aktinomycet Frankia alni schopný poutat vzdušný dusík a obohacovat jím půdu. Rod obsahuje asi 30 druhů, rozšířených převážně na severní polokouli; u nás jsou domácí 2 druhy.

Olše lepkavá, A. glutinosa (L.) GAERTN., je 15-35 m vysoký strom s průběžným kmenem a slabými větvemi; kůra je zprvu zelenavě hnědá, hladká; záhy se mění v tmavěšedou až černohnědou šupinatou nebo destičkovitou borku. Pupeny jsou zřetelně stopkaté, obvejcovité, hnědočervené až hnědofialové, lysé, lepkavé. Listy jsou okrouhle obvejčité, nahoře tupé nebo vykrojené, nepravidelně dvakrát pilovité; na rubu jsou žlutozelené, v paždí žilek mají rezavé chloupky; v mládí jsou lepkavé. Plodní šištice jsou stopkaté. Olše lepkavá se dožívá stáří 150-200 let. Je to heliosciofytní druh mokrých až zbahnělých půd; snáší dlouhodobé záplavy .Roste na březích tekoucích i stojatých vod a na prameništích; účastní se na skladbě různých typů lužního lesa. Na bažinách a často zaplavovaných, mokrých místech v luzích vytváří čisté nebo skoro čisté porosty -olšiny. Je rozšířena od nížin do podhůří, v horách se vyskytuje vzácně. Běžně se vysazuje. Olše lepkavá se vyznačuje silnou pařezovou výmladností. Její kořeny dobře váží břehy a chrání je před erozí. 

Olše šedá, A. incana (L.) MOENCH, je strom, dosahující výšky 10-20 m; někdy je to jen keř. Dost se podobá olši lepkavé; kromě menšího vzrůstu se od ní liší tím, že má až do stáří hladkou šedou borku, menší, nelepkavé, pýřité, tupě špičaté pupeny , špičaté nebo zašpičatělé vejčité listy, na rubu šedavě plstnaté, v mládí lepkavé, a přisedlé plodní šištice. Dožívá se stáří 100-150 let, podle některých autorů maximálně 50 let. Je to světlomilná, mrazuvzdorná, rychle rostoucí dřevina. Přirozeně se vyskytuje většinou na vlhkých půdách, roste však i na půdách suchých. Vyžaduje provzdušený substrát, nesnáší stagnující vodu; jinak je k půdním vlastnostem celkem lhostejná. Řadí se k dřevinám pionýrským; dokáže rychle osidlovat obnaženou půdu. Přirozeně je rozšířena v podhorských a horských oblastech, hlavně kolem potoků a bystřin na náplavech; podél vodních toků sestupuje hluboko do nižších poloh. Často je vysazována jako přípravná a meliorační dřevina v mrazových polohách, na neplodných nebo málo úrodných půdách, při zpevňování svahů apod.

Topol, Populus L. – rod z čeledi vrbovité, Salicaceae. Stromy s měkkým dřevem a listy opadavými, jednoduchými, střídavými. Jehnědovitá květenství se rozvíjejí před rašením listů; samčí květy s četnými tyčinkami (4-60). Plodem je tobolka s četnými, velmi drobnými, ochmýřenými semeny. Topoly patří k nejrychleji rostoucím dřevinám. Př. Topol osika , P. Tremula L.

Smrk, Picea A. DIETR. - rod čeledi borovicovitých, Pinaceae. Jsou to vždyzelené stromy s přeslenitými větvemi, s jehlicemi střídavými, přisedlými na vyniklých listových polštářcích; proto jsou větvičky po opadání jehlic drsné. Jehlice jsou u většiny druhů 4hranné, u některých zploštělé. Samčí šištice jsou elipsoidní, žlutavé, samičí válcovité, většinou karmínové, za květu vzpřímené; zpravidla vyrůstají na konci loňských větviček v horní části koruny. Šišky jsou dřevnaté, převislé, nerozpadavé, semena křídlatá, s lehce opadavým křídlem. Rod zahrnuje asi 40 druhů, rozšířených výhradně na severní polokouli. 

V ČR je domácí smrk ztepilý, P. abies (L.) KARSTEN, syn. P. excelsa (LAM.) LINK. Je to strom 20-50 m vysoký, s plochým kořenovým systémem, borka je červenohnědá, šupinovitě odlupčivá. Jehlice jsou 4hranné, 1,0 - 2,5 cm dlouhé, tmavozelené, lesklé, s nezřetelnými řadami průduchů na všech 4 stranách. Šišky jsou válcovité, 10-16 cm dlouhé; dozrávají na podzim prvního roku. Semena jsou čokoládově hnědá, asi 4 mm dlouhá, s křídlem asi 3krát delším než semeno. Smrk ztepilý je morfologicky neobyčejně proměnlivá dřevina. Rozlišuje se řada forem podle různých znaků, např. podle způsobu větvení, tvaru plodních šupin v šiškách, zbarvení šišek před dozráním a podle utváření borky. Smrk ztepilý se v přirozených poměrech dožívá stáří asi 200-300 let. Je to polostinná až stinná dřevina náročná na půdní i vzdušnou vlhkost, relativně odolná k mrazu, citlivá k imisím a působení větru a sněhu. Smrk ztepilý se v ČR původně vyskytoval od podhůří do subalpínského stupně; hojnou dřevinou byl původně jen v horách. Lesní kulturou se jeho rozšíření silně zvětšilo. Zhruba od poloviny 19. století se u nás intenzivně pěstuje. Dnes je rozšířen ve všech výškových stupních, většinou jako hlavní dřevina uměle založených porostů, nejčastěji monokultur. Smrk ztepilý má u nás těžiště přirozeného rozšíření v horách, v polohách zhruba nad 1 000 m. n. m. Zde vytváří přirozeně čisté porosty nebo porosty s malou příměsí jeřábu ptačího, které se označují jako klimaxové nebo klimatické smrčiny. Klimatické smrčiny tvoří ve výšce 1300-1400 m. n. m. alpínskou hranici lesa. Skupiny zakrsle rostoucích smrků, tzv. rodiny smrků, se často vyskytují i nad hranicí lesa. Smrk je u nás přirozeně hojnou dřevinou také v nižších horských polohách, mezi 700 a 1000 m. n. m. Zde vytvářel původně smíšené porosty s bukem lesním, jedlí bělokorou a javorem horským (klenem). Dnes jsou tyto porosty na většině plochy nahrazeny smrkovými monokulturami. V podhůří, tzn. v polohách mezi 400- 700 m. n. m. převládaly původně převážně listnaté lesy , tvořené hlavně bukem. Smrk se zde vyskytoval jenom sporadicky: v údolích kolem potoků, v chladných roklích a na podmáčených rašelinných půdách. Na takových stanovištích tvořil místy menší porosty , které se nazývají reliktní smrčiny. Dnes je smrk v podhůří na většině území hlavní lesní dřevinou. Tento stav není jen výsledkem pěstování smrku v 19. a 20. století. Druhotné šíření smrku v podhorských polohách začalo mnohde již před zavedením umělé obnovy lesa. Docházelo k němu zejména kolem skláren, hutí apod., kde vznikaly holoseče, které smrk díky svým létavým semenům snadno osídloval, třebaže v jejich okolí nebyl nijak hojný. Jsou doloženy také případy, kdy pronikání smrku do listnatých lesů a posléze jeho převládnutí bylo vyvoláno hrabáním steliva. V nížinách a pahorkatinách se u nás smrk původně s největší pravděpodobností vůbec nevyskytoval. Dnešní druhotné smrkové monokultury trpí častými polomy a vývraty s následným rozvojem biotických škůdců, zejména lýkožrouta smrkového. V oblastech postihovaných průmyslovými exhaláty se jako primární škodlivý vliv uplatňují především imise, v nižších polohách hlavně nedostatek půdní a vzdušné vlhkosti. I v oblasti přirozených horských smrčin je dnes většina smrkových porostů silně poškozená, místy zcela zničená (Krušné hory, Krkonoše, Jizerské hory).

Třešeň (višeň), Cerasus Mill. (Prunus L. s. 1.) - rod čeledi mandloňovitých, Amygdalaceae (růžovitých, Rosaceae). Jsou to opadavé stromy nebo keře se střídavými jednoduchými listy , většinou s terčovitými žlázkami na konci řapíku (na bázi čepele). Květy jsou 5četné, bílé až růžové, většinou ve zdánlivých okolících, dlouze stopkaté; zpravidla se rozvíjejí před rašením listů, vzácně současně. Plody jsou kulovité dlouze stopkaté peckovice. Náleží sem asi 140 druhů, v ČR jsou původní 3 druhy; 1 cizí druh je u nás zdomácnělý.

Třešeň ptačí, C. avium (L.) MOENCH., syn. Prunus avium L., je statný, 10-30 m vysoký strom s tlustými vzpřímenými větvemi, ve vyšším věku s tmavohnědou borkou odlupčivou v příčných pásech; má obvejčité až eliptické listy s 8-14 cm dlouhou čepelí, na okraji hrubě pilovitou, a s 1-2 velkými tmavočervenými žlázkami na řapících. Květy jsou bílé, vzácně slabě narůžovělé, vyrůstající ve zdánlivých okolících, které mají na bázi pouze pupenové šupiny, nikoli též listy . Peckovice jsou u planě rostoucích stromů v průměru 9-12 mm velké, nahořkle sladké. Přirozeně roste jako vtroušená dřevina ve světlých listnatých lesích, v křovinách, na zarostlých skalách a v roklích, na lesních okrajích, v remízcích, na mezích atd. Odedávna se pěstuje pro chutné plody, v mnoha velkoplodých kultivarech, které se udržují roubováním. Planě rostoucí i v kultuře je rozšířena hlavně v teplejších oblastech státu, v nížině a pahorkatině; v podhůří roste jen na chráněných místech. Vystupuje maximálně do výšek kolem 800 m. n. m.

Trnovník bílý (akát), Robinia pseudoacacia L. Je to 10-25 m vysoký strom s hluboce brázditou borkou a 10-20 cm dlouhými listy. Květy jsou bílé, silně vonné, v 10-20 cm dlouhých hroznech, lusky ploché, dlouhé 6-12 cm. Je to světlomilná dřevina, tolerantní k obsahu živin v půdě a odolná k suchu i imisím. Dříve byla často vysazována při zalesňování tzv. neplodných půd, zaujímaných většinou stepními a lesostepními společenstvy; tím došlo ke značné devastaci původní květeny.Trnovník se vyznačuje silnou kořenovou i pařezovou výmladností a je dost obtížné odstranit jej z místa, které jednou zaujal; způsobuje to značné problémy v chráněných územích, kde je jeho výskyt nežádoucí. Je vysazován jako medonosná dřevina a také pro okrasu v parcích a stromořadích; existuje řada okrasných kultivarů.